Nový občanský zákoník z pohledu resellera – smluvní volnost

Nový občanský zákoník publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 89/2012 vstoupil v účinnost dne 1. ledna 2014. Jeho zásadním dopadem, který pocítili všichni podnikatelé, je, že zrušil dvojkolejnost úpravy občanskoprávních a obchodních vztahů a vše sjednotil v jediném předpisu. Nadále tak existuje pouze občanský zákoník, který upravuje většinu otázek týkajících se vztahu v distribučních řetězcích a obecně v obchodních vztazích. Vedle něho pak existuje zákon o obchodních korporacích, který ovšem nově upravuje pouze obchodní společnosti a družstva a otázky jejich vzniku, existence a zániku.

Důležitou změnou je, že zákoník přináší větší smluvní volnost. To se v prvé řadě projevuje tím, že požaduje předepsanou (většinou písemnou) formu smlouvy nebo jiného právního jednání jen pro minimum právních jednání. Například většinu smluv je tak možné uzavřít ústně nebo prostřednictvím e-mailu a není třeba následně uzavírat i smlouvu „tištěnou“ (v ICT odvětvích se z tohoto pravidla uplatní výjimka například při poskytování výhradní licence, která musí být sjednána vždy písemně). Dále také ve většině případů stanovuje jen minimum obsahových náležitostí, které strany musí splnit, pokud má být smlouva platně uzavřená.

Neplatí nicméně, že si strany mohou sjednat ve smlouvě úplně cokoli: obsah smlouvy nebo jiného právního jednání nesmí být v rozporu s dobrými mravy, tj. s etickými a jinými obdobnými normami, které společnost uznává, a také s veřejným pořádkem, tj. s určitým všeobecně přijímaným řádem společnosti. Obsah právního jednání také nesmí být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, od kterých zákon zakazuje se odchýlit. To jsou například ustanovení upravující smlouvy uzavírané mezi podnikateli a spotřebiteli.

Pozor na slabší

Zcela zásadně pak uzavírání smluv mezi prodejci a koncovými zákazníky nebo mezi distributory a prodejci ovlivní zákaz používání ujednání, která poškozují tzv. slabší smluvní stranu. Kdo je slabší smluvní strana, se ze zákona jednoznačně nedozvíme. Záleží to vždy na okolnostech konkrétního smluvního vztahu. Obecně zákon chrání osoby, které mají výrazně slabší vyjednávací pozici, a existuje u nich riziko, že budou muset přijmout i velice nevýhodné smluvní podmínky aby, mohly smlouvu s druhou stranou uzavřít.

S jistotou lze pouze říci, že osoba, která uzavírá smlouvu s podnikatelem mimo souvislost se svým podnikáním, bude vždy (ledaže by podnikatel dokázal prokázat opak) slabší smluvní stranou. Typicky tedy bude slabší smluvní stranou vždycky spotřebitel vůči prodejci.

Lze očekávat, že slabší smluvní stranou by mohli být kupříkladu malí podnikatelé ve vztahu k velkým korporacím, nicméně to nemusí být pravidlem. Velikost společnosti není rozhodujícím kritériem a nelze vyloučit ani případy, kdy se větší podnikatel může ocitnout v postavení slabší smluvní strany vůči menšímu podnikateli, například při nákupu omezených či unikátních zdrojů. Společnosti, které uzavírají velké množství velkoobchodních smluv, nejsou v praxi schopny předem spolehlivě identifikovat smluvní partnery, kteří vůči nim budou v postavení slabší smluvní strany. Většina společností tudíž přistupuje ke všem obchodním partnerům stejně a předpokládá určitou míru rizika, že někteří obchodní partneři mohou mít zákonnou ochranu slabší smluvní strany.

Ten, kdo uzavírá smlouvu se slabší smluvní stranou, nesmí zneužít své odborné znalosti ani své hospodářské postavení k tomu, aby vytvořil závislost slabší smluvní strany nebo její slabost využil. Ten, kdo je v silnějším postavení, také nesmí sjednat se slabší stranou takové podmínky, které jsou pro slabší stranu bez jakéhokoli ospravedlnitelného důvodu zjevně nevýhodné. Stanovování nepřiměřeně vysokých smluvních pokut za prodlení se zaplacením faktury za dodané zboží bude typickým ujednáním, které nelze použít ve smlouvě se slabší stranou.

Autoři: Mgr. Jana Pattynová a Adéla Münzbergerová z advokátní kanceláře Pierstone