Vizitka není vaše vizitka

Vizitka, navštívenka, nebo jak tomu kdo říká, se i přes nástup internetu stále drží na svém postu. Ve firmách se pořádají nekonečné porady a debaty nad tím, jak bude vypadat, co na ní bude a jak honosný titul je potřeba vymyslet, aby druhá strana viděla, s kým má tu čest. Až se zdá, že vizitka je jakási alternativa vlastního ega.

Co naplat, že schůzku máte domluvenou čtrnáct dní předem po e-mailu, ve kterém má dnes skoro každý podpis delší než vlastní obsah a všechny informace od čísla mobilu, faxu, adresy, titulu, ICQ, Skypu a dalších zbytných informací, jež tam každý vidí. Co naplat, že schůzku člověk ještě potvrdí dva dny předem po telefonu. Jak dojde na osobní setkání, létají vizitky jako žiletky.

Pár vteřin trapného ticha na začátku schůzky je dnes vyhrazeno na zkoumání obsahu vizitky protistrany, jejího zhodnocení po grafické stránce a doučení se jména dotyčného, kterého už dva týdny známe detailně z e-mailu.

Pro mě byla vždy vizitka obchodního partnera to, jak se chová a jedná, jak drží své slovo a jak dokáže pomoci s problémem. Ne kousek honosného papírku, na kterém má titul, který nejde ani vyslovit, a pak na jednání vidíte jen prázdný pohled a jedinou jiskru zažehne nově příchozí, který z krabičky – k tomu speciálně určené – loví další vizitku.

Před lety, když jsem nastoupil do firmy, jsem dostal dvě stě vizitek – a stále jich mám sto devadesát devět. Přiznávám, jedna se mi hodila… jako záložka do rozečtené knížky.