Uvolněte se prosím, nakupujeme!

Troška z druhé strany prodeje. Víte, nakupování mě nebaví, tak si jej zpříjemňuji po svém. Prostě se z něj snažím udělat kabaret. Poslední slunečnou neděli jsem v Bille totálně vycukal jednu asi padesátiletou dámu.

Zdržovala u kasy v sámošce, tak jsem si ji vychutnal. Byla přede mnou jediná, u dalších dvou kas byly větší fronty. Napřed něco neměla zvážené, pak neměla tohle a onohle. Ostatní, původně o mnoho delší fronty už byly dávno odbaveny. Řekl jsem jí, že mi ji snad seslalo samo nebe. Trochu vycákla, hudrovala jak krůta. Řekl jsem jí jízlivě, že jsem přece hovořil o nebi, a že je krásně a slunečno, tak ať se laskavě usmívá na svět, že to všechno myslím dobře. Úplně ji to vykolejilo, paní za kasou to zacukalo koutky úst.

Dáma nastrkala věci do batohu (trochu se k ní nehodil), a k tomu do každé ruky balení vody po šesti (tj. dohromady 12 kg, bez toho batohu). Inspirovalo mě to, proto jsem jí ještě řekl, že kdyby to měla moc těžké, ať si to přehodí z ruky do ruky. Tohle už rozložilo všechny. Paní kasírka smíchy poprskala klávesnici. Fronta za námi, narostlá do socialistické nepřirozenosti, se smíchy kácela jak domino. Krůta explodovala jako buřt v mikrovlnce...

Nenávidím fronty, tím víc mě pobaví, když frontu vytvořím já sám. Vychutnávám si to. O tom ale někdy příště.