Studna na Sahaře

Má idylická představa totiž počítala s vytopenou chatou, svařákem, knihou a především s notebookem, na kterém budu finálně ladit PDF s časopisem. Lednové číslo mělo mít poetický editorial, fotku ve sněhu a mělo být perfektně vyladěné. Ale. To by se do věci nesměl vložit pan majitel chaty.

Nejenže vařil jen (téměř nepoživatelné) večeře, k snídani podával oschlé a tvrdé pečivo, počítal vám každý plátek sýra nebo šunky a nápoje prodával jen večer – tenhle pán se prohlásil vládcem internetu a bez jeho požehnání neprotekl dovnitř či ven ani kilobajt. Wi-Fi síť měl omezenou pouze na oblast baru, a aby toho nebylo málo, zapínal ji pouze od šesti do deseti hodin večer – a když náhodou z baru odcházel něco vyřídit, tak modem manuálně vypnul!

Kdo chtěl, mohl si připlatit za internet přímo na pokoji. Mělo to ale vadu – k tomu byl potřeba LAN kabel, který pan majitel sice měl, ale nikomu nepůjčil. A vlastní kabel sto kilometrů daleko, takže… Představy se rozpadly a megabajtové PDF s jednou stránkou časopisu bylo nedostupným snem. A mobilní data trpěla výpadky, takže stahování nefungovalo spolehlivě…

Na stížnosti pan majitel reagoval podrážděně a vést dialog odmítal. Choval se jako majitel studny na Sahaře – jistý si sám sebou, svou pozicí a nebral ohled na nikoho. Dopadlo to tak, že jsme chodili na internet i na pivo do vedlejší boudy přes hřebeny, kde jsme si také užili skvělého silvestra.

V den odjezdu kamarád okomentoval náš pobyt následujícími slovy: „Když jsem to objednával, tak jsem se divil, že má ještě volno. Teď už se nedivím vůbec. Příště jinam.“

A co vy? Máte taky studnu na Sahaře? Nevysychá? Ptám se, protože mám pocit, že v ICT už Sahara neexistuje…

Štěpán Feik, vedoucí vydání, feik@dcd.cz