Dobrý den, omlouvám se!
Je uzávěrka, chybí pár materiálů, něco je ještě potřeba rozeslat, blíží se pátá hodina a vy definitivně víte, že nestíháte. Outlook nepřestává pípat s upozorněními a mailová schránka ukazuje 172 nepřečtených zpráv. A do tohohle všeho si náhodou vzpomenete, že vám něco uniklo. Něco zásadního.
- 8. 6. 2015
- 1 min
Začnete tedy psát nový mail s prosbou a hned v úvodu napíšete: „Dobrý den, omlouvám se, že píšu takto pozdě, ale...“ Znáte? Aby ne, takových mailů mi taky chodí dost – nestíháme.
Nedávno jsem se bavil se čtenářem o zlepšení časopisu a dotyčný měl jedinou prosbu – abychom prý k časopisu přibalili i více volného času, který mu čtenář může věnovat. Je to moc smutné, kam nás doba dotlačila. Nebo spíš – kam jsme se nechali dotlačit sami sebou. Chceme být výkonnější, produktivnější, rychlejší a efektivnější. V důsledku toho nakonec nic nestíháme, jsme přetížení, ve stresu a e-maily začínáme omluvou. Sami to nechceme, ale přitom to děláme. Jak z toho ven?
Onehdy jsem si dal nohy na stůl, uvařil si čaj a čtvrt hodinku jen tak koukal do stropu. Měli jsme totiž ohromnou krizi, život spěl ke smutnému konci, apokalypsa se neodvratně blížila. A světe div se – ta chvilka pohody – pomohlo to! Došlo mi, že takhle se stresovat nemá smysl, v klidu jsem odepsal na pár mailů a bez omluvy! Stejně vyjukanému člověku na druhé straně jsem dokonce velkoryse poradil, že se vůbec omlouvat nemusí.
A tohle stačilo – jen tu stresem obalenou kouli povinností nepustit dál a zastavit ji dřív, než se začne koulet.
Teď se vám však musím omluvit, geniální rady došly. Mám tu totiž práci, kterou odkládám skoro měsíc, hrozně se za to stydím, pardon, hluboká omluva a vůbec: „Pěkný den, promiňte, že se ozývám tak pozdě...“
Štěpán Feik, vedoucí vydání, feik@dcd.cz
