Máte svá data? A můžeme je vidět?

Asi bychom opravdu nenašli firmu, která svoje data nějak nezálohuje. Jenže, jak se říká, ďábel bývá skrytý v detailu. Svět kolem nás se rychle mění a ukazuje se, že zálohování už dnes vlastně nestačí. Digitální transformace není buzzword, který rádi používáme, abychom přiměli firmy inovovat. Nálady zákazníků se proměňují mnohem rychleji, než tomu bylo dříve, a stejně rychle dokáže v tržním prostředí vyrůst konkurence, která tyto požadavky umí naplnit, nebo jim vyjít vstříc. I dominantní hráči ve svých oborech mohou ztratit svou tržní pozici během pár týdnů, což bylo ještě nedávno zcela nepředstavitelné.

Když minuta je příliš dlouhá

Uvést na trh novou službu či produkt znamenalo dříve mnoho dní a týdnů plánování, testování, zkoušení a tak dále. Dnes je celý tento proces zkrácen na hodiny. Uvést například v život novou verzi internetového či mobilního bankovnictví musí být otázkou doslova minut, během kterých musí vývojáři zajistit jeho dostupnost pro všechny klienty banky.

Teď si zkusme uvědomit, jak funguje zálohování v tradičním přístupu – firmy obvykle ukládají kopii dat po určitém čase na různá média. Pokud o svá data přijdou, obnovení trvá obvykle několik hodin, a samozřejmě je potřeba počítat se ztrátou dat od poslední zálohy. Obvykle se pracuje s parametrem Time-To-Recovery (TTR), tedy jak rychle se podaří data znovu zpřístupnit uživatelům. Problémem však je, že v době digitální transformace je vlastně cokoli vyšší než nula již pozdě. Dnes hovoříme spíše o tzv. business continuity či o ochraně dat. Nikoli už o zálohování. Cílem totiž je, aby uživatel v ideálním případě ztrátu dat vůbec nezaznamenal. Toho lze však dosáhnout jen v případě, že zcela změníme přístup k datům a nakládání s nimi.

Virtuální záloha, virtuální data

Ono totiž mít data nemusí ještě v dnešním virtualizovaném světě nic znamenat. V minulosti měl správce za úkol prostě provést zálohu serveru, takže jednoduše nahrál obsah připojených úložišť na pásky či jiná média, a jednu kopii možná uložil na nějakou dislokovanou geografickou lokalitu. Když došlo k havárii úložiště, nebo byla data ztracena z jiných důvodů, vyměnil hardware, nainstaloval znovu operační systém a potřebné aplikace, a nakonec obnovil data. Z dnešního pohledu to trvalo až děsivě dlouho. Ale je tu ještě jeden zádrhel, dnes je většina datových center virtualizovaná, případně softwarově definovaná. V takovém prostředí jsou nám obnovená data k ničemu, protože s nimi vlastně nedokážeme pracovat. Jistě, mohli bychom zálohovat celé virtuální prostředí či celé servery, problém je však v tom, že se najednou budeme potýkat se zetabyty dat.

Tak jak proměňuje digitální transformace naše chápání IT, jak posunuje pozornost uživatelů od hardware ke službám a aplikacím, musí se změnit i přístup k ochraně (zálohování) dat. Vlastně bychom se měli vrátit k úplným základům – datům samotným. V tradičním přístupu je to administrátor, kdo zodpovídá za zálohy, případně obnovu. Transformace s sebou ale nese nástup vysoké míry automatizace, zejména v oblasti datových center – většina procesů musí fungovat bez vnějšího zásahu. Platí to i o obnově dat v okamžiku jejich ztráty. Aby něco takového bylo možné, musíme se z úrovně hardware a infrastruktury přesunout na úroveň aplikací.

Jsou to totiž uživatelé či přesněji řečeno správci aplikací, kteří vědí, která data jsou pro ně kritická a do jaké míry, tedy co je potřeba chránit. V plně transformovaných společnostech jsou to pak právě oni, kdo nastavují jejich ochranu. Administrátor pak jen v podstatě kontroluje správnost nastavených procesů, případně podporuje majitele/uživatele aplikací. V softwarově definovaném datovém centru pak nedochází ke snaze obnovit data, ale okamžitě je spuštěn automatický proces, který jednak zajistí doručení aplikací i dat uživatelům z jiného místa, a zároveň zajistí obnovu celého prostředí tak, aby uživatelé problém vůbec nezaznamenali.

Autor: Aleš Koreček, Sr. System Engineer, Data Protection Solutions v Dell EMC Česká republika