Zákazníky je potřeba ignorovat, jinak vás budou rušit

U nás v lékárně to mají chytře udělané. Místnůstka dva na dva je rozdělena na výdej na recept a volný prodej, aby ti, co jdou jen pro něco podpůrného, nemuseli čekat. Proplul jsem kolem fronty tří zákazníků s receptem a zařadil se na první místo u volného prodeje, kde nebyl nikdo ani přede mnou, ani za pultem.

Po pěti minutách, kdy si mě nikdo nevšímal, ačkoliv vzadu probíhal čilý ruch, jsem zkusil významné odkašlání „Hm ehm“, abych na sebe upozornil. Marně. Došlo mi, že v lékárně kašle každý a na tenhle zvuk tu už nikdo nereaguje, ať je ironický sebevíc. Těžko říct, jaký zvuk bych musel vyloudit. Možná kdybych zatroubil na vuvuzelu, vysloužil bych si alespoň pozvednuté obočí.

Po deseti minutách, kdy si pán z vedlejší fronty odnášel polovinu lékárny a došlo na dalšího s receptem, konečně o mě slečna lékárnice zavadila pohledem. Vykouzlila letmý úsměv a zahlásila „Další“ (s receptem). Letmý úsměv jsem si překvalifikoval na úšklebek. Do toho se ze zadní části vyřítila další paní v bílém. Přímo přede mnou dala něco do police a zase zmizela. Do teď nevím, jestli tam pracuje anebo straší.

Když už jsem uměl nazpaměť celou jednu polici léků, unaveně se přišourala moje záchrana. „Co potřebujete?“ (To věčné nezdravení už mi leze na nervy). „Dobrý den, prosím ty a ty multivitamíny.“ „Dvěstěčtyřicetdevět.“ Vytáhl jsem z peněženky unavenou pětistovku. „Nemáte menší?“ „Bohužel nemám.“ Zamračila se a vrátila mi z hromady papírových bankovek, které jí přetékaly z kasy. Poděkoval jsem, rozloučil se a davem asi patnácti dalších čekajících rychle utekl na čerstvý vzduch.

Také vítáte zákazníky temenem hlavy, anebo pro jistotu vůbec? A co vaši zaměstnanci? Zvednou alespoň pohled, když zákazník vstoupí do dveří, nebo dál spokojeně podřimují? Že prý prodává ten, kdo se umí odlišit od ostatních. Odlišit se úsměvem, pozdravem a vlídným chováním je k nezaplacení a světe div se, skoro nikdo už to nedělá. Příležitost pro vás.