Rovná daň je skutečně rovná

V minulém editorialu se kolega zamýšlel nad často diskutovaným a kritizovaným pojmem „rovná daň“. Souhlasím s jeho slovy „… nechápu, jak může někdo tvrdit, že 15% daň zaplacená z milionového příjmu je stejná, rozuměj ROVNÁ jako 15% daň zaplacená ze stotisícového příjmu. Mně vychází, že v prvním případě je daň 150 000 korun a v druhém případě pak 15 000 korun. A mezi tyto dvě sumy se asi nikdo neodváží dát rovnítko.“ To je matematicky naprosto jasné pregnantní konstatování, nicméně bych si dovolila zásadně nesouhlasit s jeho dalším závěrem („… ať se kouknete kamkoliv, tak se stále všichni snaží přesvědčit, že tam rovnítko má být, protože tady přece máme rovnou daň…“), neboť jsem přesvědčená, že o rovnou daň – byť možná diskutabilně – jde.

Ono totiž patnáct procent pro každého ukrajuje z ročního, měsíčního i třeba náhodného příjmu (koláče) každému naprosto stejnou výseč. Výseč má sice pokaždé jinou nominální hodnotu, ale její velikost – měřená v úhlech – je pro každého shodná, tedy rovná. Otázkou zůstává, zda skutečně spravedlivá.

Tím, že se rovná daň odvádí z tzv. superhrubé mzdy a pojistné – tedy „daň“ odváděná zaměstnavatelem – se platí z příjmu do čtyřnásobku průměrné mzdy, platí, že čím víc jeden vydělává, tím méně platí na daních… To ale už mluvím o příjmech překračujících minimálně hranici sto dvaceti tisíc korun měsíčně. Podíváme-li se však na výši průměrného českého platu, jde o věc, ze které drtivou většinu hlava nebolí, a ti, které by mohla bolet, to asi neřeší. Spíše s ulehčením „rovnou“daň zaplatí. Nemusejí totiž na mapě hledat daňové ráje, nebo draze najímat zdatné účetní, kteří dokážou milionový zisk obratem proměnit v bolestnou ztrátu.