Průklepák

Průklepák, to byl takový tenký papír, který se dával za první papír do psacího stroje. Mezi ně inkoustový papír, tzv. šmírák. Za něj pak další, ve stejném pořadí, jeden po druhém, až pět kopií. Pátá už byla stěží čitelná, pro šestou kopii by snad musel do klávesnice psacího stroje mydlit karatista. Užil jsem si to s diplomkou. A ejhle, chybka? Žádné tlačítko „delete“. Bílá „vodička pro blbý“ a pět minut čekat, než ten bílý sajrajt, co má překrýt chybu, zaschne, aby se dalo uhodit správně! To si panečku každý rozmyslel, co a komu napíše. Zda to bude smysluplné, nebo jestli vypustí nějaký slovní nesmysl přes e-mail či do internetového blogu, plného hrubých chyb.

Trochu mi to také připomnělo, co jsem slyšel od jednoho člověka. Byl to krásný příměr. Kočování jako způsob života komunisté zakázali. Jednak tím připravili všechny obyvatele Československa o josefínskou svobodu volného pohybu krajinou, jednak připravili jednu národnostní menšinu o přirozený kočovný způsob života. Zanikla kvůli tomu i určitá řemesla, jako například dráteničina. Kdo neviděl odrátovanou porcelánovou díž – mísu na zpracování těsta, jakou měla moje babička, neví, co je to za krásu. Kromě toho se na tu kočovnou káru taženou oslem také nevešlo víc lidí, než zhruba pět, což zase znamenalo přirozenou kontrolu porodnosti.

Mimochodem – tenký průklepový papír, ten se dá použít i na latríně, když se pěkně v dlani nakrepuje. Od první kopie až do páté. Dnešní papíry stejného určení, z „diskontních prodejen potravin a dalšího zboží“, se po onom nakrepování kvalitou příliš neliší. S e-maily a blogy tuhle přidanou hodnotu nedostanete už vůbec.