Jak hluboko lze klesnout

Horší bylo přemluvit ke spolupráci naši síť – propojeni kabelem se kompjůtry vzájemně neviděly, propojeni přes Wi-Fi jsme si nic nezahráli, protože se hra nedokázala synchronizovat, a VPN z nějakého zvláštního důvodu také nefungovala. Po vyčerpání svých „odborných“ znalostí jsem zkusil strejdu Googla, přítele IT odborníka na telefonu, ale jediné, čeho jsem se dočkal, byla proslulá věta: „Nastavený je to správně, firewall má výjimku, všechno běží, ale nefunguje to!“

Kamarád, skalní konzolista, mi samozřejmě „pomáhal“ hláškami typu „Tohle na konzolích vůbec řešit nemusíš“, „Na plejstejšnu zmáčkneš tlačítko – a jedeš!“ nebo „Zlááátý konzole!“ – a aby toho štěstí nebylo málo, tak celou situaci vyšperkoval otázkou na tělo: „Baví tě to ještě?“

Svým způsobem mě to bavilo – ale to proto, že jsem na boj s nastavováním PC zvyklý. Kamarád nikoli – operační systém neumí nastavit, natož reinstalovat; teprve na podzim začal používat jiný prohlížeč než je Internet Explorer; antivirus nechce, protože po něm vyžaduje registraci. A lidí, jako je on, je hodně. Na hry si koupí konzoli, nemusí nic řešit, jen zapne televizi a během chvilky hraje. Na práci pak něco od Applu, protože to skvěle vypadá a opět – nemusejí nic řešit.

Z boje se sítí jsem nakonec vyšel vítězně, ale dříve neochvějná víra v otevřený operační systém byla notně otřesena – co mělo jít jednoduše, snadno, logicky a na pár kliknutí, trvalo nakonec několik hodin a skončilo obtížně vysvětlitelným a jen do restartu systému funkčním řešením. Když se totiž druhý den objevil navlas stejný problém znovu, proklel jsem operační systém, výrobce PC i idiota, který si heslo o jednoduchosti napsal do sloganu VPN programu.

„Čert vem otevřenej systém, já jenom chci, aby to fungovalo!“ volal jsem na celou Prahu.

Takhle hluboko jsem klesl…