Hlídací psi
Určitě jste zaznamenali mohutnou reklamní kampaň na hru Watch Dogs – za poslední měsíc jsem měl pocit, že je snad v každém newsletteru a na každé stránce. I herní média, která navštěvuji/odebírám, nešetřily prostorem. Na jednu stranu se nedivím – šlo o nejočekávanější titul posledních let, který ohromoval od prvního dema, a monstrózní sliby vývojářů jen přilévaly olej do ohně a napětí rostlo. Na straně druhé je hra samotná. Těšil jsem se. Hrál jsem. A největší radost jsem měl z toho, jak mi šlape na novém notebooku ve Full HD bez cukání. Jde sice o nadprůměrný titul, ale herní kvality nejsou nijak oslnivé – kdybych měl hodnotit, dal bych 6/10.
- 23. 6. 2014
- 1 min
Co mě ale na hře zaujalo nejvíce, byl poměrně zajímavý herní koncept, který spočívá v tom, že hlavní postava, kterou hráč ovládá, má k dispozici „magický“ mobil, kterým je schopna hackovat své okolí a zjistit třeba podrobné informace o kolemjdoucích, převést peníze z jejich kont na svůj účet nebo odposlouchávat jejich hovory. Problémy ve hře pak řeší hackováním bezpečnostních kamer. Ano, IP kamer, za které jsem nedávno orodoval v Reseller Magazinu. Znovu jsem si vzpomněl na P. K. Dicka, klasika světové sci-fi, který se podobných věcí bál jako čert kříže. Hlavou mi prolétla i myšlenka na George Orwella.
Hra bohužel nikterak nemoralizuje, dokonce ani příliš neupozorňuje na to, že bude asi něco špatně – a jí nastíněná blízká budoucnost má nepříjemnou příchuť brzké reality. Hackovací telefon je sice trochu silné kafe, ale pocit, že si někdo kráčí městem a luxuje lidem bankovní konta, hackuje kamery a špehuje nás, to není úplně příjemné. Co na to asi říká taková NSA? Nakolik je hra vzdálená realitě?!
Snad si hráči uvědomí, že Hlídací psi by měli zůstat jen na konzolích.
